Pec nestojí náhodou uprostřed. Leží v těžišti domu, ve střední části, která je záměrně snížená o dva stupně, zhruba o 350 mm, oproti oběma křídlům. Člověk do společného prostoru sestupuje – jako by vstupoval na scénu, do tepla každodenního života.

Strop a dělicí konstrukce, které stodolu dříve rozkrajovaly na tmavé kouty, mizí. Odhalený krov ukazuje poctivou tesařinu, spoje a stopy práce lidských rukou. Vzniká velký vzdušný prostor, ukotvený dole pecí a nahoře konstrukcí krovu. Ne okázalý, ale klidný. Prostor, kde je cítit jistota pevné střechy nad hlavou a hmoty, která má historii.

Na pec plynule navazuje kuchyň – ne jako zázemí někde vzadu, ale jako otevřená dílna chutí. Velký dřevěný stůl slouží jako pracovní deska i místo setkávání. Tady se krájí, zadělává těsto, nalévá víno, ochutnává, plánuje i bilancuje.

Agroturistika se tady neodehrává jen na oko. Je vidět, odkud jídlo přišlo, kdo ho připravil, je slyšet zvuk nože na prkénku, cítit vůně mouky, dřeva a kouře. Host není jen pozorovatelem – stává se součástí dění.

Teprve potom si člověk všimne, kde vlastně je. Na první pohled bývalá stará stodola uprostřed louky – omšelé zdivo, dřevo, které má něco za sebou, vrzající vrata – tak nějak to mohlo vypadat před rekonstrukcí. Při pozornějším pohledu ale nešlo o ruinu, ale o dům, který jen odpočíval. Čekal, až v něm znovu začne vonět dřevo, chléb a teplo, až se v něm usadí ticho, které neláká k útěku, ale k nadechnutí.

Nejde jen o opravu budovy. Jde o návrat smyslu místu, kde kdysi ležela sláma, seno a nářadí po žni. Stodola dostává novou roli – stát se domovem pro ty, kdo hledají poctivost. V jídle, v řemesle, v životě.

Stodola nezůstává kulisou. Dřevo se přidává k cihle, zateplení vytváří nový kabát – svislé latě připomínají kůru stromů kolem. Materiál, který stárne důstojně, bere si barvu z deště, mrazu i léta. Červená střecha zůstává jako samozřejmý venkovský klobouk.

Dům nevyčnívá, nepřebíjí krajinu; louka se rozlévá až k prahu, s kvítím, trávou a bzukotem včel. Je to stavba, která nevypadá „nově“, ale samozřejmě – jako by tu stála odjakživa, jen změnila účel.

Od společného, sníženého prostoru se dům otevírá do dvou křídel, která zajišťují klid a soukromí.

Levé křídlo nabízí zázemí pro hlavní návštěvníky – ložnici, kde ráno místo budíku přichází světlo, s přímým výstupem do trávy mokré od rosy.

Pravé křídlo slouží dětem, přátelům nebo dalším hostům. Má vlastní vstup a vlastní zázemí, kde se po návratu z lesa dá smýt bláto z bot, odložit promoklé oblečení a zůstat v pohodlí, aniž by se rušil společný prostor u pece. Malé kóje, ale s plným vybavením.

Ze zadní strany domu je umístěn nenápadný vstup – praktický přístup pro jistotu povolení, mimo hlavní scénu domu, skrytý před očima hostů.

Na čelní straně je zatím jen naznačena terasa, něco prozatím zakázaného, která ale může vyrůst v plnohodnotný předěl mezi domem a loukou. Pokud se ji podaří dotáhnout, stane se hlavním vstupem – širokým, klidným nástupištěm, kde se přichází, zout boty, nadechnout a vejít dovnitř přímo do společného, sníženého prostoru s pecí.

Zahrada funguje jako přirozené lázně. Štěrková cesta vede k malé vodní ploše – točně, ve které se zrcadlí obloha. Místo na opláchnutí rukou po práci, na krátké zastavení, na večerní posezení, když se setmí.

Plánované venkovní lázně pod širým nebem navazují na dům přirozeně: dřevo, kámen, voda a výhled do krajiny. Žádná okázalost, jen jednoduchost a klid.

Nevzniká běžné ubytování na víkend, ale konkrétní příběh – o stodole, kde má všechno důvod a řád. O místě, které ukazuje poctivost v praxi: v chlebu, který kyne přes noc; v prknech, která někdo ručně ohobloval; v trámu, který někdo pečlivě osadil.

Je to dům, kde se atmosféra neprodává jako marketingový pojem, ale rodí se z vůně dřeva, chleba a ticha, které dovolí zpomalit. A všechno se točí kolem jednoho ohniska – bílé pece uprostřed domu.